Šéf ČEZ: Ani levná elektřina z Německa nám nebude stačit

Vláda plánuje konec uhlí v Česku k roku 2033. Uhelné elektrárny ale začnou jejich vlastníci zavírat zřejmě už za dva roky. Stát by se tím měl začít zabývat, upozorňuje generální ředitel skupiny ČEZ Daniel Beneš.

Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (STAN) minulý týden zopakoval, že vláda stále plánuje konec uhlí v Česku k roku 2033. Kabinet ale nemá situaci pevně v rukou. Už od jara varuje druhý největší výrobce elektřiny v zemi Pavel Tykač, že se mu nevyplatí provoz uhelných elektráren už po roce 2025. A že je připraven ztrátové zdroje za dva roky zavřít. Teď se k němu přidává i šéf největší domácí energetické skupiny ČEZ Daniel Beneš.

„Uhelné elektrárny se dostanou během dvou let do ztráty kvůli ceně emisní povolenky, ať chceme, nebo nechceme. Uhlí bude v minusu několika miliard korun,“ řekl Beneš pro SZ Byznys. Stát podle něj musí k problému rychle „zaujmout nějakou pozici“.

ČEZ, byť jde o firmu s většinovým podílem státu, by si ve své dnešní podobě podle Beneše nemohl provoz ztrátových elektráren dovolit, ocitl by se pod tlakem minoritních akcionářů. Musel by zařízení zavírat podobně, jako se k tomu chystá plně soukromá skupina Sev.en Pavla Tykače.
 

Šibeniční termín

V Česku se loni vyrobilo 84,5 terawatthodiny (TWh) elektřiny, z toho 31 TWh z uhlí. Domácí spotřeba se blížila 71 TWh, zbytek jsme vyvezli. Uhlí tak pokrývá 44 procent domácí spotřeby. Do dvou či tří let za něj nenajdeme náhradu.

Energetici plánují, že počátkem 30. let nahradí uhlí nové plynové elektrárny, soláry a větrníky, energetická úložiště. Po roce 2032 se má rozjet v Temelíně první malý modulární reaktor, o čtyři roky později nový reaktor v Dukovanech. Jenomže podle toho, co říkají Tykač a Beneš, má uhlí skončit o několik let dřív.

„V krátkém čase do roku 2030 je potřeba, aby u nás vzniklo něco mezi dvěma až třemi tisíci megawattů plynových elektráren. Bavíme se o třech, čtyřech velkých plynovkách,“ říká Beneš.

Podle návrhu vládního Národního klimaticko-energetického plánu by na „dozdrojování“ české výrobní základny stačilo v plynu „jen“ 700 až 2000 megawattů. Pokud ovšem budou rychleji přibývat obnovitelné zdroje.

I tak bude Česko muset část elektřiny dovážet. „Je důležité posílit linky, které propojí českou přenosovou soustavu především s Německem,“ řekl Beneš. Německo rychle rozšiřuje větrné farmy na Baltském a Severním moři a má čím dál větší nárazové přebytky levné energie. Pokud je k nám dokážeme dostat, může to srážet cenu elektřiny i pro české spotřebitele. Problém to ale neřeší. Plně dovoz uhlí nahradit nemůže, potřebujeme nové zdroje, schopné zálohovat větrníky a soláry.

Podle Beneše by dvě takové velké paroplynové elektrárny mohl postavit ČEZ, zbytek další investoři. ČEZ plánuje první zdroj v Mělníce, podle Beneše ho ale reálně bude schopen spustit až po roce 2030. Další projekty elektráren schopných startovat výrobu, když „nesvítí, nefouká“ a obnovitelné zdroje stojí, jsou zatím spíš na papíře.

Velké domácí energetické firmy se do budování paroplynek nehrnou. „Evropská unie se dlouho rozhodovala, jestli bude chtít plyn a za jakých podmínek. Je třeba se vypořádat s tím, jakou plynovky budou mít technologii a zda budou přestavitelné na vodík. Tyto technologie se teprve tvoří a je to hodně překotné,“ vysvětluje Beneš.

Čeští energetici čekají, zda se podaří v Evropské komisi prosadit pro záložní plynové elektrárny podporu. Brusel dnes není platbám za poskytování záložní kapacity ze zemního plynu nakloněný. Současná pravidla pro takové subvence jsou tak přísná, že to investory odrazuje. Německo, které potřebuje v plynu postavit elektrárny o kapacitě proti Česku více než desetinásobné (až 25 GW), se snaží prosadit změkčení podmínek. Češi doufají, že to prolomí i možnost veřejné podpory pro tuzemské projekty. A tak se čeká.
 

Průmysl na startu

Podle Beneše brzdí výstavbu i čistě praktické problémy. Třeba to, že firma Net4Gas teprve musí na některá místa nových elektráren teprve přivést „dostatečně tlustou plynovou trubku“. Další limit představuje povolovací byrokracie.

„Stát bude muset udělat řadu velmi rychlých rozhodnutí, jak zjednodušit povolovací řízení, aby se plynovky daly postavit rychle. Standardně trvá získat všechna povolení a postavit elektrárnu řádově sedm let. Když se nestane nic, za sedm let bude mít Česká republika o devět až 10 terawatthodin větší spotřebu, než kolik bude výroba,“ varuje šéf ČEZ.

I přes to všechno se do budování plynové energetiky pouštějí první investoři. Jde o průmyslové hráče, kteří tím řeší vlastní energetické potřeby. Společnost UCED, která spadá pod finanční skupinu Creditas podnikatele Pavla Hubáčka, chce v Chomutově do roku 2027 spustit paroplynku o výkonu 300 MW, schopnou částečně spalovat i vodík.

Další zdroj o výkonu 345 megawatt na zemní plyn a zbytkové plyny z výroby připravuje v areálu své chemičky v Litvínově firma Unipetrol. „Měl by nahradit uhelnou teplárnu, jejíž odstavení je naplánováno na konec roku 2028,“ říká mluvčí Pavel Kaidl. Kdy se blok spustí, záleží ale podle něj na průběhu výstavby.
 

Levný proud ze severu?

Podle ministra Jozefa Síkely se náhradou za uhlí má dočasně stát zvýšený dovoz. Vytvořit pro to podmínky má správce přenosové soustavy ČEPS, který na to plánuje vynaložit v příštích 10 letech až 80 miliard korun. Kolem osmi miliard ročně.

Dovoz ale těžko plně nahradí uhlí, pokrývající zmíněných 44 procent české spotřeby.„Dovozní schopnosti přenosové soustavy se v současné době pohybují na zhruba 30 procentech domácí spotřeby,“ říká mluvčí ČEPS Hana Klímová.

ČEPS zdvojuje některé přenosové linky, jiné přestavuje nebo modernizuje s navýšením kapacity. Přeshraniční spojení se chystá posílit mezi Hradcem u Kadaně a německým Röhrsdorfem v letech 2027 a 2028. „Se Slovenskem je připravován nový projekt mezistátního vedení 400 kV, s Polskem analyzujeme možnost přestavby vedení 220 kV na hladinu 400 kV,“ vypočítává mluvčí ČEPS.

Firma uzavírá se zahraničními partnery memoranda o spolupráci, protože posílit vedení jen na české straně nestačí. Elektřinu je třeba přivést v dostatečném objemu na hranice také ze sousední strany.

Ani plánované investice do sítí ale nezajistí, aby Česko dovozem pokrylo víc než zmíněných 30 procent spotřeby, protože ta s přibývajícími elektromobily a tepelnými čerpadly bude stoupat. Podle Klímové pomohou nové přenosové přeshraniční kapacity především k tomu, aby byl 30procentní dovozní potenciál zachován.

Podle letošní zprávy o zdrojové přiměřenosti, kterou ČEPS připravuje, budou exportní přebytky v našem sousedství v příštích letech vznikat jen v Německu, dále pak ve Francii. Dovoz z Německa může být výhodný i cenově, pokud sem levnou zelenou elektřinu dokážeme přivést.

„Větrné elektrárny v Severním moři budou průměrnou cenu elektřiny v Německu tlačit dolů. Pokud nebudeme mít soustavy do roku 2030 dostatečně propojené, budeme mít u nás výrazně dražší elektřinu než v Německu,“ upozorňuje Beneš.

Pokud ale budeme mít vlastní elektřiny takový nedostatek, že budeme muset u sousedů nakupovat ve velkých objemech i v době spotřebních špiček a v době, kdy počasí obnovitelným zdrojům nepřeje, může to cenu hnát naopak nahoru. „Nemyslím si, že by cena stoupla dramaticky,“ uklidňuje šéf ČEZ. „To nejhorší, co by se nám mohlo stát, je, že budeme dovážet elektřinu, která bude o nějakých 20 nebo 25 eur (500–615 Kč, pozn. red.) na megawatthodinu dražší než v Německu. Což tedy není nic, co bychom chtěli,“ podotýká.
 

Subvence bez šance

Uhelné elektrárny žene do ztráty hlavně nečekaně rychle rostoucí cena emisních povolenek. Zlevnění se čekat nedá, evropský energetický regulátor stahuje každoročně jejich část z trhu právě proto, aby cenu držel nahoře. Povolenky tak fungují, jak mají: vytlačují fosilní zdroje z trhu, aby rychleji klesaly emise.

Elektrárnám by k přežití o několik let pomohla dražší elektřina. Třeba i jen nárazově, v dobách, kdy nebudou fungovat obnovitelné zdroje, nebo nebude možné levnou energii v dostatečném objemu dostat do Česka. Takový vývoj nastat může, pocítili by to ovšem spotřebitelé. A šance to dává spíš modernizovaným elektrárnám skupiny ČEZ než starým a „špinavějším“ zdrojům Tykačovy skupiny Sev.en.

S čím se naopak počítat nedá, je státní podpora uhelné energetiky, která by udržela v chodu ztrátové elektrárny. A to i přesto, že například Němci hodlají platbami za poskytování rezervní kapacity několik svých uhelných bloků držet v chodu až do roku 2038. Německo si ale tyto mechanismy v Bruselu vyjednalo včas, dnes je na to už pozdě. Podle Beneše je představa, že zvládneme v Evropské komisi obhájit kapacitní platby na uhlí, „iluzorní až naivní“.

„Obtížně si dovedu představit kapacitní platby na plynové elektrárny, které považuje Evropa za přechodnou technologii. Ale podpora na ‚uhelky‘? To bychom museli být v opravdové nouzi, aby vůbec byl Brusel ochoten se o tom bavit,“ říká šéf ČEZ.

Odborníci na Ministerstvu průmyslu a obchodu a v ČEPS tak nyní horečnatě přepočítávají ekonomické výhledy, dovozní i výrobní možnosti. Jasné řešení, které by zajistilo českým spotřebitelům koncem dekády dostatek elektřiny za předvídatelné ceny, zatím na stole není.

Článek byl převzat ze serveru seznamzpravy.cz.